Povídka Jana Váchala ze sbírky „6000 miliard“. V roce 2009 jí vydalo nakladatelství PENROUS.

Doba papírová

Co jsem se stal ředitelem Mezinárodního civilizačního muzea a s ním spojených výzkumných ústavů, neměl jsem si na co stěžovat. Práce mě ohromně baví, a navíc ze své pozice mohu mnoho věcí ovlivňovat podle svých představ.

    Mým největším úspěchem bylo zbudování nového muzejního centra. To se v podstatě skládá ze dvou samostatných celků, které se ovšem velmi dobře doplňují. První je přírodovědný a evolučně naučný park. Ten simuluje vývoj Země, včetně flory, fauny a lidst­va. Vše je vyvedeno v mnohovrstevném materializovaném holografickém provedení nejvyšší kvality, což umožňuje dokonalou projekci, a tudíž v relativně krátkém čase ukázat návštěvníkům i to, co jinak trvalo miliardy let. Jedinečná a unikátní je možnost předvést vývoj civilizace na Zemi s tím, že návštěvníci vše nejen vidí, ale mohou s postavami předváděného období dokonce i hovořit. Je tak možné procházet třeba starý Řím a hovořit s měšťany, řemeslníky, vojáky, politiky a nebo otroky o jejich životě, potřebách, tužbách. Na programu je přes deset tisíc simulací z celých dějin. Druhý samostatný celek tvoří vlastní muzeum, které je umístěno v obrovské trojvzducholodi nad parkem. To návštěvníkům umožňuje jednak se seznámit s bohatými muzejními sbírkami, jednak sledovat park z ptačí perspektivy. První vzducholoď je tématicky zaměřena na vývoj Země a Sluneční soustavy od Velkého třesku po dnešek. Ve druhé jsou sbírky evolučního vývoje od prvních projevů života na Zemi, od vzniku organického uhlíku přes prvo, druho až třetihory. Třetí vzducholoď se týká člověka. Jeho vývoje jako druhu, od Dryo­potéků až po celou vývojovou řadu Homo, ale také jeho vývoje společenského. Od doby kamenné, měděné, bronzové, železné přes starověk, novověk, dobu papírovou až po dnešek – dobu plazmogitální.

   Svoji neutuchající pozornost věnuji samozřejmě všem sbírkám, ale moje libůstka je doba papírová. Na ní ujíždím.

    „Přeji hezký den, Elén,“ pozdravil jsem sekretářku hned od dveří.

    „Hezký den, pane profesore.“

    „Nějaké novinky?“

    „Přišel vám tady ten kontejner,“ zašvitořila a ukázala na stolek v rohu.

    „Od koho?“

    „Od doktora Burie. Myslím, že přišel z Prahy.“

   „Na to jsem čekal,“ zaradoval jsem se. „Doktor Burie vede archeologické vykopávky v Praze. Předevčírem mě informoval o tom, že učinil řadu velevýznamných objevů.“

    Sekretářka se uctivě radovala se mnou, přestože vůbec nevěděla, o co jde.

   Vypnul jsem víko kontejneru a nakoukl dovnitř. „Ježíši, tohle je nádhera! Podívejte, Elén, na tenhle dokument. To je unikát. Je psaný na takzvaném průklepovém papíře. Ten se používal zejména ve dvacátém století. Naši předci nebyli žádná ořezávátka. Těmito supertenkými papíry šetřili místo.“

    „Pan docent Benink tvrdí, že byl tenký jen proto, aby ho lidé mohli používat i na záchodě.“

   „Pan kolega Benink je šarlatán. Jeho pavědecké vývody už nikoho dávno nezajímají. I student prvního ročníku archeologie ví, že naši předci, když bylo třeba, používali na toaletách cokoliv, i nařezané noviny.“

    Elén jen pokrčila rameny. Správná sekretářka se mezi vědátory nemíchá.

  „Tohle je velká vzácnost, Elén!“ rozplýval jsem se nad dalším úlovkem z útrob kontejneru.     „Tohle je jídelní lístek ze závodní jídelny.“

    „Jídelny závodily?“ podivila se.

    „Nikoliv. Dnes bychom řekli ‚veřejnoprávní jídelny‘. Tahle byla na nějakém úřadě, moment, je to nějaké zašpiněné.“ Opatrně jsem to otřel betaantiutěrkou. „Tohle byla jídelna Ministerstva obrany.“

    „Obrany proti čemu?“

   „Nevím. Snad nějakým nemocem nebo infekcím,“ utrousil jsem a pokračoval: „koukněte na ta jídla. V pondělí Remo plátek s rýží. Také v úterý a dokonce i ve čtvrtek, to ovšem s bramborem.“

    „Remo plátek? Co to bylo?“

  „Velmi oblíbené jídlo druhé poloviny dvacátého století, soudě podle toho, jak často bylo v nabídce. Bez Rema to prostě nešlo. A taky bez Uho. Univerzální hnědé omáčky. Ta se servírovala takřka ke všemu. Kromě plátku existovala i Remo roláda nebo třeba Remo ptáček.“

    „Ptáček. Jaký?“

    „Asi nějaký malý. Sýkorka nebo pěnkava.“

    „Aha.“

    „A v pátek byly šunkofleky.“

    „Zajímavé! A z čeho, pane profesore, byly ty fleky na šunce?“

   „Upřímně, Elén, to opravdu nevím. Snad kolegyně Zouliová. Ta se kdysi zabývala kuchařskými knihami.“

    Sekretářka jen pokývala hlavou. Jakože rozumí.

    „Proberu si to odpoledne,“ ukončil jsem prozatím prohlídku kontejneru. „Máte ještě něco, Elén?“

   „Ano, pane profesore. Po datosběrné lince vám přišla výzva od vrchního dispečera finančních toků.“

    „Můj bože! To nám zase sáhnou na peníze. Rok od roku nám posílají míň.“

    „Třeba tentokrát přidají.“

    „Sotva. Kdyby chtěli přidat, tak mě nebudou obesílat.“

    „Máte to nahrané na desce stolu, pane profesore.“

    „Děkuji, hned se na to podívám.“

Samozřejmě jsem měl pravdu. Dispečer vyvolal jednání o zúžení finančního toku UXC-BGF/TRE, což byl tok přímo k nám. Otázkou bylo pouze o kolik. Musel jsem se na jednání dobře připravit. Kromě obvyklé statistiky o počtu návštěvníků, o nákladech a podobně jsem přichystal i prezentaci, kterou jsem chtěl dispečera a jeho úřad přesvědčit, že finance do nás vložené nejsou peníze vyhozené. Bylo třeba je něčím ohromit.

„Děkuji vám, pane profesore, za vaši informaci o fungování vašeho muzea za období od minulého auditu,“ zakončil moje povídání vrchní dispečer finančních toků.

    „Rád bych vás ještě seznámil s jedním významným úspěchem našeho ústavu, vážený pane vrchní dispečere, abyste se sám mohl přesvědčit o tom, že prostředky vložené do našeho bádání se opravdu vyplatí.“

    „Prosím, pane profesore, pochlubte se.“

   Radši jsem to přešel. „Pane vrchní inspektore, vážení přísedící, v současné době se nám podařil skvělý, řekl bych přímo epochální objev. Naše přidružené archeo pracoviště objevilo nové, vpravdě jedinečné archeologické naleziště přímo v centru Prahy. Jde o vykopávky na místě historicky zvaném Letná. Naši výzkumníci objevili poměrně zachovalý sarkofág, který skrývá ohromující množství materiálu z doby papírové. Jde o celkem ucelený soubor knih, dokonce ještě vázaných, což je dnes velká vzácnost, a také velké množství dalších archiválií. Zejména novin a časopisů. Tento sarkofág byl odkryt zcela náhodou a je na svoji dobu nezvykle velký. Některými parametry trochu připomíná knihovny počátku jednadvacátého století, ale celkově je ve své koncepci naprosto unikátní. Neváhám říci jediný ve své kategorii. Ojedinělý je i svým tvarem. Nevím, jak ho přesně popsat, ale nejvíce by se snad mohl podobat chobotnici s velkým okem.“

    „Blahopřeji vám, profesore. Nicméně tento fakt jen těžko může ovlivnit rozhodnutí této komise. Finanční prostředky je třeba nasměrovat na nové technologie přenosu a uchování dat, nikoliv na vykopávky starých papírů. Bez urážky, profesore. Velká rozhodovací rada se usnesla finančně výrazně podpořit rozvoj paměťových médií na bázi bakterií. Sám jsem ani nechtěl uvěřit tomu, kolik si toho může jen jedna jediná bakterie pamatovat a jak snadno megakanálovými spoji na principu superlehkých cukrů lze tyto informace šířit a opět shromažďovat. Je to opravdová revoluce, kterou nelze zastavit. Z takových technologií nakonec bude jistě těžit i muzejnický obor. Věřím, že nové technologie sám uvítáte.“

    „Nejsem si jist, pane.“

   „Jistě, vy jste příznivec těch papírů, vůbec minulosti a historie. Tomu rozumím. Také jsem kdysi pár knih v muzeu viděl a je jistě úctyhodné, jak naši předkové tuto technologii bravurně zvládli. Nezpochybňuji význam vašeho muzea při osvětě, zejména u naší mládeže. Nicméně se budete muset se zúžením vašeho finančního kanálu smířit, profesore.“

Měl pravdu. Musel jsem se smířit. Co bylo horší, musel jsem se s tím i vyrovnat. Po řadu následujících let byl náš penězovod utažen pevněji než smyčka oběšence. V jednom se ale vrchní dispečer přece jen mýlil. Nové paměťové technologie jsem si neoblíbil, a dokonce jsem se jim, přes různé tlaky okolí, v muzeu bránil. Hodně mi vadil jejich rozmach v míře více než větší. Naprosto nahradily všechno ostatní, vytěsnily starší osvědčené principy. Prostě mi bakterie k srdci nepřirostly. Ledacos jsem o nich ­stu­diem ve svých sbírkových fondech věděl, a také mi loupalo v kolenou, což byla podle mé babičky zlá předtucha.

   Černý pátek na datové burze!

 Informační kolaps je neodvratný!

 Krize! Krize! Krize! Co bude dál?

Velká rozhodovací rada podala demisi!

Paměťové bakterie kosí neznámá epidemie!

Nejvyšší hygienik přiznal – Nejde to zastavit!

Majitelé akcií Univerzální datové banky jsou na mizině!

Od zítřka budeme znát jen to, co si pamatujeme sami!

Big Zeus, prorok lepších časů, tvrdí, že postaví datovou Archu.

 Panika na informační dálnici!

 Církev vyzvala k modlitbám za naše data!

A tak podobně psala všechna možná a nemožná média. Bulvární i ta seriózní. Jediné, co měla společného, bylo to, že jak běžel neúprosný čas, byla všechna obecnější a obecnější. Nebylo kde čerpat rozumy. Jejich prameny vysychaly.

Nová Velká rozhodovací rada přijala označení Krizová rada. K mému překvapení jsem byl před ni předvolán. Přesněji byl jsem požádán, abych se dostavil ke konzultaci. Tak to bylo veřejně prezentováno. Ve skutečnosti škemrali o pomoc. Vypracoval jsem návrh řešení vzniklé situace a ten byl Krizovou radou přijat, jednohlasně, okamžitě. Najednou ke mně směřoval finanční tok takové mohutnosti, že by se v něm klidně ztratila i menší ponorka. Nicméně jsem se neutápěl v sebeuspokojení, že jsem to přece říkal, ale okamžitě jsem se vrhl do práce. Bylo třeba ihned zorganizovat nejen nábor, ale i proškolení velkého množství nových lidí. Ze všech oborů. Bylo k tomu třeba všech znalostí nashromážděných naším muzeem. Kde jsou nyní hlasy těch, kteří ho považovali za zbytečně drahý luxus nebo kratochvíli několika potřeštěných knihomolů.

Předseda Krizové rady dorazil v dohodnutou hodinu. Již jsem ho očekával.

    „Jsem zvědav, profesore.“

  „Myslím, že vy i Krizová rada budete spokojeni. Vše běží podle plánu. Lidé jsou skvělí, iniciativní, pracují dnem a nocí. Všichni cítí, že jejich úsilí má nejen smysl, ale i podporu veřejnosti. Krize všechny spojila. Máme tu odborníky ze všech možných oborů, ale hlásí se nám i obyčejní pamětníci. Bylo jen třeba, aby si osvojili jednu dávnou techniku.“

     „Půjdeme? Rád bych se přesvědčil na vlastní oči, profesore.“

   Vystoupali jsme po točitém schodišti a šli po vnějším ochozu. Pak jsme dveřmi vstoupili na vnitřní ochoz obrovské haly. Dole pod námi byly po celé ploše rozesety stovky stolů. Za nimi seděli lidé, první z těch, co zvládli prastarou techniku psaní rukou, a na sněhobílé listy papíru sepisovali všechno, co si pamatovali.

    „Prosím, pane předsedo. Toto jsou novodobí písaři. Rytíři pera. Dědicové doby papírové. Sedí zde a zapisují naši současnost, aby tak byla zaznamenána jako minulost pro naši budoucnost. Litera scripta manet. Napsané zůstává.“