Povídka Jana Váchala ze sbírky „6000 miliard“. V roce 2009 jí vydalo nakladatelství PENROUS.

6000 miliard

„Ahoj, miláčku! Žádal jsem o změnu trasy z BT458 na BX208, ale nedostal jsem povolení. Chtěl jsem ti jít naproti. Takhle se bohužel uvidíme až v šestnáct nula nula.“

     „To vůbec nevadí, lásko! Jsem ráda, že jsi mi alespoň zavolal.“

     „Mám pro tebe překvapení.“

     „Ta já přímo zbožňuju.“

     „Miluju tě, Elis!“

     „Já tebe taky. Měj se hezky.“

    Cvrknutím do boltce ucha jsem vypnul komunikátor a dál koukal ven z okna, i když v podstatě nebylo na co. Náš vlak jel na třinácté koleji z osmadvacetiproudého koridoru ve čtrnáctém suterénu. Jen jsem prostě neměl náladu koukat na lidi kolem sebe.

    Před rokem jsem se oženil a spolu s Elis jsme dostali ložnici v domě dál od centra. Od té doby jsem musel dojíždět, ale dalo se to vydržet. Hlavně že jsme byli spolu. Navíc jsme měli velké štěstí. Ložnici spolu s námi dostaly dva skvělé páry, které se braly krátce před námi. Iva a Leo v ní v osmihodinovém cyklu spali před námi a Marek s Luckou po nás. Od kolegů z práce vím, že není nic horšího, než když si lidi nepadnou do noty a při střídání si dělají naschvály. To se pak člověk moc nevyspí.

    Dnes je velký den. Moje Elis má narozeniny. Centrální dispečink nám zajistil dvě hodiny v restauraci Bella vista a já pro ni mám připraveno velké překvapení. Doufám, že si ten slavnostní den pěkně užijeme. Kromě dobrého jídla se ještě těším na výklenek. To je s Elis naše místečko. Ve vedlejší ulici, hned podél pojízdného chodníku L745, je ve fasádě domu malý výklenek. Kdysi dávno tudy byla tažená klimatizace až na střechu. Tu zrušili, ale výklenek nějakou záhadou unikl pozornosti místního dostav­bového úřadu. Takže když včas seskočíme z chodníku a vmáčk­neme se do toho výklenku, máme ho pro sebe, a přitom nevadíme provozu. Je úžasné mít něco jen pro sebe.

    Vlastně ani nevím, čím jsem si takovou ženskou zasloužil. Když si uvědomím, jak jsme se seznámili, tak jsem si vybral pořádnou porci štěstí dopředu.

    „Žádáme cestující, aby urychleně opustili vagóny 82 až 196,“ upozornil mě amplión na moji konečnou stanici. „Všichni cestující z lichých vagónů nechť použijí eskalátory S II. a všichni ze sudých vagónů R IV. Děkujeme vám.“

     Poslušně jsem vyjel po R IV. až k výtahům QQW12 a postavil se na konec fronty.

    „Jó, Elis. Moje Elis,“ zasnil jsem se v duchu. Stála tehdy v druhé řadě. Třetí od kraje. A přitom stačilo, kdybychom já nebo ona přišli do seznamovací kanceláře třeba jen o minutu později, a nikdy bychom se nepotkali. Prostě osud. Dodnes vidím, jak po vyplnění seznamovacího formuláře na dotykové bublině nás nasměrovali do seznamovacího sálu. Po jeho obou stranách byly stupně po pěti nad sebou. Na každý ze stupňů se vešlo deset ­zájemců. Vlevo muži, vpravo ženy. V jediný moment tak v sále stálo proti sobě padesát žen a padesát mužů, v pěti řadách nad sebou. Každý tak měl dokonalý výhled na své potenciální protějšky. Dodnes nevím, jak vypadaly adeptky na vdávání ve třetí až páté řadě. Pohledem jsem projel jen první a pak už jsem zaparkoval na dívce třetí od kraje řady druhé. Okamžitě mě okouzlila, protože doslova a do písmene zírala jako tele na nová vrata. Přesněji jako malé roztomilé telátko, co právě objevilo celý svět, i když to ve skutečnosti byla jen ta vrata. Měla obrovské vykulené oči a vypadala božsky. Okamžitě jsem na komunikátoru zadal její kód a ona ho potvrdila. Když jsem se jí později ptal, co ji k tomu vedlo, tak tvrdila, že jí imponují muži, co se umí rychle rozhodnout. Ale já stejně vím, že jsme si byli souzeni.

   Konečně jsem se nacpal do výtahu a s ním dorazil do osmdesátého patra. Tam byla na konci galerie restaurace Bella vista a před ní už na mě čekala moje Elis. Určitě by se ke mně rozběhla, kdyby galerie nebyla jednosměrná. Tak mi alespoň mávala.

    V šestnáct nula nula pípnul turniket a automatický zakladač nás dopravil k našemu stolu.

    „Všechno nejlepší k narozeninám, medvídku.“

    Culila se. „Dík, Péťo.“

    „Chceš to překvapení teď, a nebo až po jídle?“

    „Sem s ním, hořím zvědavostí,“ nenechala mě na pochybách.

    „Tak zavři oči.“

    Poslechla na sedmdesát pět procent. Zavřela levé, ale pravým mžourala.

    Pobavilo  mě  to. Opatrně  jsem  z  kapsy  vytáhl obálku a z ní malou tuhou kartičku, kterou jsem před ni položil.

    „Už můžu?“

    „Už.“

    „Petře!“ vyjekla samou radostí. „Vždyť to je vstupenka do zahrady.“

    Spokojeně jsem se usmíval.

    „Dokonce na půl hodiny!“ nevycházela z údivu. „Jak si ji, prosím tě, sehnal?“

    „Objednal jsem ji už v dubnu.“

   „Vážně? To jsi mě fakt překvapil. Jen málo chlapů by si vzpomnělo na narozeniny manželky devět měsíců předem. Dí­ky.“

    „Navíc máme kliku. Zrovna tenhle týden do zahrady zapůjčil milionář a filantrop Gromský svého papouška.“

    „Opravdového, živého papouška?“

    Souhlasně jsem kývnul hlavou. „Všechno nejlepší, lásko.“

    „Děkuju, moc děkuju. Bohužel, já nemám tak dobrou zprávu.“

    „Sem s ní. Špatné zprávy mají chodit zásadně před jídlem.“

   „Na dovolenou k bazénu se dostaneme jen na týden. Druhý týden bylo bohužel volno už jen na střeše.“

    „To přece nevadí. Hlavně že budeme spolu.“

   Mezitím nám pneumatický číšník doručil menu. Závitky z řas, rosol s drůbeží trestí, zapékaná luštěninová směs, proteinový koktejl s brčkem a deštníčky.

    Cestou domů došlo i na výklenek. Vmáčkli jsme se do něj, tělo na tělo, a bylo nám spolu hezky.

    „Včera jsem se byla podívat ve druhé zóně. Jen na skok.“

    „No a jaké to tam bylo?“

   „Docela pěkné. Manželské pokoje jsou stejné jako tady. Dětský pokoj je pro každé patro společný na konci chodby. Hřiště je ve třetím suterénu, školka v šestnáctém.“

    „Mám tomu rozumět tak, že na tebe přišly mateřské touhy?“

    „Myslíš, že jsem neskromná?“

    Zavrtal jsem se do jejích vlasů, abych se nesmál moc nahlas.

    „Myslím, ne, jsem si jistá. Ráda bych dítě.“

    „Tak popros.“

    „Prosím, prosím, smutně koukám,“ na oko škemrala a přitom se krásně smála.

    „No tak dobrá, co bych pro tebe neudělal.“

    Pak už jsme mlčeli, dokud mi nepípnul plánovač. Bylo na čase jít spát.

„Postel je přestlaná a vydesinfikovaná,“ zahlásila Iva.

    „Tos nemusela. Já bych to klidně udělala.“

    „To nic, Elis. Přeju vám oběma hezké sny.“

    „Je to od ní milé, co? Zkusím se jí zeptat, jestli taky náhodou neplánuje rodinu. Možná bysme se pak mohli do druhé zóny přestěhovat spolu. Nerada bych si zvykala na nové střídající.“

    „Tak to zkus.“

    Zalehli jsme. „Víš, že dřív si lidé před spaním ještě povídali?“

    Jen vzdychla.

    „Spi, lásko. Ať se ti zdá něco pěkného o miminu.“

    „O pěkném miminu. Pěkném po tobě, Péťo.“

    „Co je, Petře?“ protřela si Elis oči. „Ty ještě nespíš?“

    Stál jsem u okna a koukal ven. „Nemůžu usnout.“

    Posadila se na posteli. „Něco tě trápí?“

    Jen jsem vzdychnul. „Vyčistili nebe a představ si, že jsou vidět dokonce tři hvězdy.“

    Tiše vstala a přišla až ke mně.

    „Kde?“

    „Támhle, vidíš?“

    „A jó, vidím je. Hezky se třpytí.“

    Mlčel jsem.

    „Neodpověděl jsi mi. Trápí tě něco?“

    „Víš, Elis, nevím, jestli se mi tenhle život líbí.“

    „To jako se mnou?“

    „Ne,“ otočil jsem se od okna a vzal ji kolem ramen. „Myslím život tady na Zemi.“

    Teď zase mlčela ona.

   „Nevím, jestli chci, aby v tomhle muselo žít naše dítě. Předtím jsem o tom tolik nepřemýšlel. Nebyl důvod. Teď mě nejspíš dohnala zodpovědnost.“

    „Ať uděláš, Petře, co uděláš, budu stát při tobě. To přece víš!“

    „To by muselo být naše rozhodnutí. Společné. V dobrém i zlém.“

    „Tak se mi svěř. Co se ti honí hlavou?“

   S  odpovědí  jsem  nespěchal. Vyřčená  slova  ani  párem  volů  zpátky  nevezmeš. Cítila to a nespěchala na mě.

    „Myslím na program Pionýr.“

    „To jsou ty vystěhovalecké lety ke vzdáleným galaxiím?“

   Znovu jsem se podíval ven z okna na hvězdy. „Ano. To je ono. Sbalit si svých pět švestek a doufat, že někde je pro nás místo, kterému bychom konečně mohli říkat domov.“

   Oběma rukama se opřela o moje rameno a spolu se mnou sledovala hvězdy nad námi. Pak na jednu ukázala a šeptla: „Támhleta by se mi líbila.“

Hvězdolet ještě třikrát obletěl Zemi, abychom se mohli rozloučit a aby nabral rychlost, pak rozvinul plachty a vyrazil do nekonečného vesmíru.

    „Víš, jak si připadám?“ přitulila se ke mně Elis.

    „Jak?“

    „Jako dávní prospektoři, co dobývali divoký Západ. Naložili všechno, co měli, na rozhrkané vozy tažené koňmi a vyrazili za svým snem.“

    „Jen doufám, že tam nebudou indiáni.“

    „Nebudou. Snad nebudou?“ zasmála se. „A na co myslíš ty, Petře?“

    „Na to, jaké to tam bude. Víš, co bych si přál já? Abychom si tam mohli postavit tak velký dům, že by v něm naše děti mohly jezdit na kole. Kolem by mohla být rozlehlá zahrada a sousedi by směli být nejblíže deset minut ostré chůze.“

    „Je moc hezké takhle snít. Jen se bojím, že skutečnost bude o dost drsnější. Je to přece jen hodně velká nejistota.“

    „Víš, Elis, já našeho rozhodnutí nelituju. Je to aspoň nějaká budoucnost. Nemůže to být horší než na Zemi, kde už teď žije přes 6 000 miliard obyvatel.“