Jan Váchal

Zmýlená platí

Komisař měl plno času prohlížet si cestou jednotlivé okolní domy. Bryčka jela skutečně velmi velmi pomalu. Sluníčko už sice na obloze svítilo, co mohlo, ale zatím vůbec nehřálo. Přece jen jaro přišlo do Londýna teprve před pár dny. Bylo sice ve vzduchu už cítit, ale teplá deka přes nohy je větší jistota.

        Nakonec kůň zastavil před jedním z domů. Budova se nijak zvlášť nelišila od ostatních. Vlastně jen barvou. V téhle čtvrti žije převážně střední třída. Drobní podnikatelé, státní úředníci, lépe situovaní zaměstnanci, povětšinou bank a nadnárodních firem, a také dlouhá řada drobných rentiérů.

        Ale dům, do kterého dnes komisař míří, je výjimka. Jeho obyvatelé sice patří nyní majetkem do střední třídy, ale tam se dostali pádem z té nejvyšší. Řadový dům v tiché a dost nudné ulici obývá skutečný lord sir William Port Grace-Harding III. A důvod návštěvy komisaře v jeho „sídle“ není společenský, ale je to vražda.

        Komisař vystoupil z bryčky, minul miniaturní předzahrádku a po pěti schodech vystoupal až ke dveřím. Z dálky dům vypadal sice lehce sešle, ale pořád ještě měl kouzlo takřka starožitnosti. Z blízka ale bylo vidět, že ta bída má jen nový nátěr. Každodenní procházení těmito dveřmi muselo být pro jeho lordstvo asi hodně skličující a dost možná i ponižující zážitek.

        Komisař se vší opatrností použil třikrát po sobě omšelé klepadlo na dveřích, snad v obavě, aby je nakonec ještě nepoškodil. Dveře se ihned otevřely.

         „Račte dál, pane,“ zašvitořila komorná, která jako by sem ani nepatřila. Měla na sobě čisťounkou, čerstvě naškrobenou zástěru a mile se usmívala. „Konstábl na vás čeká na konci chodby.“

         „Děkuji vám,“ opáčil komisař a mimoděk se na ni také usmál. Pak se vydal chodbou skrz dům.

         „Konstábl Sandler, pane,“ zahlásil se hubený vysoký policista, hned jak uviděl komisaře přicházet.

         „Komisař Morrell. Přeji pěkný den.“

         „Hm, hm,“ lehce zakuckal konstábl a rukou ukázal za sebe na zem.

         „To je vaše první vražda?“

         „Ano, komisaři, promiňte. I vám přeji dobrý den, i když pro něj už není.“    

       Komisař se rutinně sehnul nad mrtvolou. Byl to postarší prošedivělý muž oblečený ve fraku, jaký nosí jen sluhové nebo komorníci. Ležel na břiše a v zádech pod levou lopatkou měl zabodnutý velký nůž.

         „Pachatel ho nejspíš překvapil zezadu. Nevidím žádné známky zápasu.“

         Konstábl jen pokýval hlavou.

         „Víme, kdo to je?“

         „Jistě, pane. Je to James During. Komorník jeho lordstva.“

         „Ten je kde?“

         „Lord je v saloně v prvním patře. Všichni tam jsou.“

         „Kdo všichni?“

        „Lord, jeho manželka lady Annabella, její sestra baronesa Viktorie Anna a lordův syn sir William Arthur Grace-Harding IV. A také jejich komorná.“

         „To je ta, co mi otevřela dveře?“

         „Nikoliv, komisaři. Tuhle jsme si vypůjčili od sousedů.“

         „Aha. Hned se mi zdálo, že sem nepatří.“

         „Všechny podezřelé, tedy ty, co byli v tomto domě přes noc, jsme soustředili v salonu a hlídá je tam jeden náš strážník.“

         „Výborně.“

         „Díky, pane.“

         „Byl už tu koroner?“

         „Ano. Příčina smrti je celkem zjevná, takže šlo spíše jen o dobu zločinu. Podle koronera byl komorník zabit včera někdy mezi jedenáctou a dvanáctou.“

         „Takže mohl klidně načapat zloděje.“

         „To mohl,“ připustil konstábl, „ale pak by to nejspíš nebyl nikdo místní.“

         „Všeobecně se v okolí ví, že lord je bez peněz. Mám pravdu?“

         „Ano. Ví se to, a to dokonce i mezi galerkou.“

         „Ani přespolní zloděj moc nepřipadá v úvahu. Že ano?“

         „Všichni se tu znají. Byl by nápadný a rozhodně by v takovémhle domě nehledal bohatou šlechtu. Ale obecně se to vyloučit nedá.“

         Komisař se pomaloučku začal rozhlížet kolem sebe. „Víte něco o mrtvém?“

        „Nic moc, komisaři. Sloužil u lorda již dlouho, ale s okolními se moc nebavil. Byl jako jeho pán. Tak trochu se vyvyšoval i nad ostatní služebnictvo v okolí, které sloužilo jen pro „obyčejné lidi“.“

         „Lord se také takhle choval ke svým sousedům?“

       „Ignoroval je. Byl korektní, ale nestýkal se s nimi. Vycházel z domu jen minimálně. Pokud vím, tak chodil do nějakého klubu mimo tuhle čtvrt a občas všichni jezdili mimo Londýn.“

         „Mohl mít komorník nějaké nepřátele?“

         Konstábl pokrčil rameny. „Jak jsem řekl. Nikdo ho neměl rád, ale že by ho kvůli tomu někdo zamordoval, tak to bych se divil.“

         „Z čeho vlastně lord žil? Měl komorníka i služebnou a provoz tohohle domu venkoncem také něco musí stát?

         „Lord má někde severně od Londýna malé panství. Podle řečí jde ale spíš o takové menší hospodářství. Je tam nájemce, ale kolik to nese peněz, nevím. Moc asi ne. Sousedka odnaproti říkala, že si s sebou při návratu vozí vejce, zeleninu a někdy i brambory. Takže minimálně část příjmů bude nejspíš v naturáliích.“

         „Skoro mi začíná být lorda líto.“

        „Je to starý rod. Zmínky o nich najdete i v hodně starých kronikách. Byly doby, kdy měli velmi blízko k panovnickému rodu, a lordovi předci zastávali nejeden významný úřad.“

         „Je to sice smutné, ale s vraždou to asi nesouvisí.“

         „Jistě, pane. Abych nezapomněl, lord má, pokud vím, ještě jeden stálý příjem.“

         „Vážně?“

         „Před mnoha lety propůjčil svoje jméno jednomu druhu whisky.“

         „No jasně! Já věděl, že je mi to jméno nějak povědomé. Whiska Lord Harding III.?“

         „Znáte ji?“

         „Jen z doslechu, konstáble.“

         „Já ji jednou pil, pane. Byl to děs.“

         „To je ta whiska tak špatná?“

        Konstábl se jen zakabonil. „Je. Nebo alespoň byla. Před půl rokem palírnu koupil nový majitel, takže čert ví, třeba je to už lepší.“

         „Takže lord spojil svoje jméno s podřadným alkoholem kvůli penězům?“

        „Bezpochyby, pane. Ostatně ta whisky se tady neprodává. Jde na vývoz do kolonií a tak se prý prodává docela dobře. Právě díky lordovu jménu. Domorodci milují pocit, že pijí něco, co si užívá aristokracie ve staré dobré Anglii.“

         „A přitom by se britská šlechta štítila lít to i do záchodu.“  

         „Máte pravdu.“

         „Kde je ta palírna?“

         „Nedaleko, pane. Hned dole u řeky.“

         „Dobrá, konstáble, zajeďte tam. Rád bych si promluvil s tím novým majitelem.“

         „Jistě, pane.“

         „Já si zatím prohlédnu dům a také promluvím s lordem a jeho rodinou.“

        „Tak to vás musím varovat, pane. Já z nich nedostal ani slovo. Ve své vznešnosti jsou všichni kožení jako encyklopedie Britannica.“

         Komisař na něj dlouze a tak trochu zoufale pohlédl, jako by chtěl říct, že mu tenhle případ byl čert dlužen. Ale pak jen mávl rukou a vyrazil na obhlídku.

Za doprovodu vypůjčené služebné odnaproti začal prohlídku domu, vlastně jen proto, aby tak nějak načichl místem činu. Jeho atmosférou. Moc toho k prohlížení stejně nebylo. Dům sám je poměrně malý. V přízemí jen zázemí, kromě vchodu tu jsou nějaké komory, kuchyň a dva malé pokojíky pro služebnictvo. Celé první patro zabíral velký salon a malá koupelna s toaletou. V druhém patře mělo panstvo své pokoje, či spíše pokojíky. Komisař při více méně rutinní prohlídce prošel nejprve celé přízemí a potom druhé patro. Nakonec se zhluboka nadechl a vyrazil do salonu v patře prvním. U dveří jej zasalutováním pozdravil hlídkující policista a pak před ním otevřel velké, bohatě zdobené prosklené dveře, aby je za ním opět úslužně zabouchl.

        „Dobrý den, panstvo. Jsem komisař Rupert Morrell a byl jsem policejním presidentem pověřen vyšetřit tento případ.“

         K jeho překvapení to nevyvolalo žádnou odezvu. V salonu panovalo naprosté ticho. Skoro by se dalo krájet. Lord stál nehybně u krbu, dámy a mladý pán seděli v hlubokých klubovkách a služebná stála u okna. Všichni budili dojem, jako by byli z vosku. Vypadali jako sochy v muzeum madame Tussaud.

         „Rád bych vám položil pár otázek.“

        Na to zareagovala jen služebná. Udělal lehkou, skoro neznatelnou  grimasu, jako že se jí to dotklo, a otočila hlavu směrem k oknu do ulice. Ostatní se ani nepohnuli.

        „Komorník James byl včera před půlnocí zavražděn. Dole u zadního východu z domu. Vy všichni jste byli v té době v domě. Vaše výpověď je pro mě důležitá.“

        Ani teď se nikdo nepohnul.

        „Stala se vražda, a to ve vašem domě!“ zvýšil komisař hlas, aby na sebe upoutal pozornost.

        „Jsme snad podezřelí, komisaři?“ probrala se z nehybnosti lady.

      Komisaři se tohle nepřátelské prostředí ani za mák nelíbilo. Rozhodl se přitvrdit. „Ano, madam.“

         „Slyšeli jste to?“ zašvitořila lady a na její tváři se objevil lehký úsměv. „Komisař nás podezřívá.“

         I ostatní se začali culit.

         „ Třeba vy, madam. Měla byste k vraždě motiv?“

        „Ale jistě, komisaři. James doslova nemožně servíroval čaj, neustále pletl  tituly našich hostů, poštu vůbec nesrovnával podle důležitosti, data či barvy a ten jeho skotsky přízvuk mi doslova trhal uši.“

        „Taky vůbec nefandil kriketu. Kdykoliv jsem se ho zeptal, jak hráli naši, tak nevěděl. No řeknete sám, nezabil byste ho?“ přidal se k matce mladý pán.

        „To mohu potvrdit,“ přidal se lord. „Byl strašlivě nespolečenský. Dokonce ignoroval i klub komorníků.“

         „Žádala jsem ho o bavlnky už před dvěma dny. Jeho liknavost byla ostudná,“ přidala se se svojí troškou do mlýna sestra lady.

          „Bavlnky?“ vytřeštil oči komisař.

          „Samozřejmě. Už dva dny jsem se se svojí výšivkou nehnula z místa.“

         „Sama jsem to u něho mnohokrát urgovala,“ horlivě přisvědčovala služka. „Víte, on byl neadekvátní.“

          „Co byl?“

          „Neadekvátní tomuto prostředí.“

          Komisař si zlehka zamnul nos. „Uvědomujete si, že za vraždu je trest smrti?“

          V ten moment se všichni začali smát. Co smát? Byl to učiněný výbuch smíchu.

         „Za vraždu je provaz,“ zopakoval komisař svá slova zjevně vyvedený z míry   jejich reakcí.

          „A co? Zavření už jsme. V tomto domě. Na těchto pár čtverečních metrech.“

         „James je mrtev! Je tuhej! Rozumíte mi. Mým úkolem je zjistit, kdo ho zabil,“ snažil se komisař zvládnout situaci, ale jen dosáhl toho, že všeobecné veselí zesílilo.

         „Vy,“ ukázal na služebnou.

         Ale ani ta se nepřestávala smát. Nakonec se přece jen trochu ovládla. „Myslím, že ho zabil Jim.“

         „Kdo?“

        „Jim Stuart Tříprsťák. Oběsil se v tomhle pokoji na svých podvlíkačkách před sto padesáti lety. Od té doby tady straší.“

         „No jasně. Starej Jim,“ přidal se lord. Ostatní souhlasně pokyvovali hlavou.

         Komisař se jen bezmocně rozhlížel kolem sebe. Jenže pomoc nikde.

         „To je stopa,“ rozzářila se lady. „Vrah je ten, kdo má podvlíkačky.“

        „Pokud se ovšem už nezbavil důkazu a není teď naostro,“ chytila se  okamžitě této myšlenky její sestra.

         „Budete nás muset prohledat,“ zajásala lady, „já půjdu první.“

       „Nestraš komisaře,“ kuckal smíchy lord, „nebo uteče a budeme si toho pachatele muset vypátrat sami.“

         „Neslyšel v noci někdo z vás něco podezřelého?“ snažil se komisař vrátit  ke své práci.

         „Myslíte něco jako bum bác nebo žuch?“ zareagoval mladý lord.

         „Třeba výkřik.“

         „James by nikdy nekřičel. Maximálně by opáčil, tak tohle jste, pane, přehnal.“

         „Někdo ho zabil! Chápete to?“ vyjekl komisař a sám tím byl zaskočený.

         „My víme, komisaři.“

         „Otázka je kdo?“

        „My všichni jsme měli motiv,“ připustil lord, „bavlnky, kriket, neurovnaná pošta. Budete si muset vybrat.“

         „Nebo nás rozpočítat,“ dodala lady. Následovala další salva smíchu.

         „Možná jsme ho zabili všichni,“ zaimprovizoval synátor. „Ne, to je blbost. To by vypadal jako jehelníček. Podle mě ho zabila teta. Kvůli těm bavlnkám. Když vidím její výšivky, tak bych taky vraždil.“

         Teta se ovšem jen ušklíbla. „Zabila ho služebná, aby mohla pracovat za dva.“

         Ta si viditelně užívala situaci, kdy poprvé a nejspíš i naposled ve svém životě je na tom stejně jako její panstvo. „Já si myslím, že to byla sebevražda.“

         Komisař nevěřil svým uším. „To jako že se sám nožem bodl do zad rovnou pod levou lopatku?“

         „No jasně. Cvičil jógu.“

         Následoval další mohutný výbuch smíchu.

         „Asi vám budu muset všem vzít otisky prstů,“ rezignoval komisař.

         „Jistě, komisaři,“ souhlasil ihned lord, „ale já je budu chtít vrátit. Mám totiž jenom jedny.“

         „Kdo z vás ho viděl jako poslední?“

         „Patrně vrah.“

         Panstvo už nebylo k utišení.

         Lady vstala ze svého křesla. „Tak už proboha, komisaři, někoho obviňte, ať mu můžeme závidět.“

         „Jasně,“ přidala se její sestra. „Máte mrtvolu, vražednou zbraň a plno lidí bez alibi.“

         „Samozřejmě,“ souhlasil lord, „Hercule Poirot by už měl pachatele dávno.“

         Komisař byl v koncích. Od takové společnosti se dalo čekat ledacos, ale tohle ho dokonale vyvedlo z konceptu.

         „A možná ho zabil tady komisař.“

         „Aby měl případ.“

         „Jen neví, jak se chytit.“

         „Nebo usvědčit.“

         Komisař jen bezmocně máchl před sebou oběma rukama, aby si zjednal klid. „Už vám někdo někdy řekl, že jste banda magorů?“

         Jak se vzápětí ukázalo, tak nemohl v této chvíli říct nic vtipnějšího. Pryč byla veškeré vážnost situace i jich samotných. Doslova a do písmene se všichni do jednoho smíchy popadali za svá břicha.

        Komisař stál uprostřed té apokalypsy a nevěděl, jak dál. Vysvobodil ho až strážník, který otevřel dveře do salonu.

         „Pane komisaři, můžete na moment?“

         Jeho slova „ještě se vrátím“ vyvolala okamžitě další bouřlivou salvu smíchu.

Komisař sešel do přízemí, kde na něj už čekal konstábl.

         „Je neuvěřitelně, jak je všechny smrt Jamese pobavila.“

         „Bylo to slyšet až ven, pane.“

        „Ten člověk se za svého života snad neusmál, byl to morous na druhou, rytíř řádu špatné nálady a otrok svého zapšklého já, ale jeho smrt má zřejmě v tomto domě nějaký zvláštní podtext.“

         „To ovšem není trestné.“

         „Tak co máte, konstáble.“

        „Vraha. Měl jste dobrou intuici, pane. Když jsem přišel do palírny, tak jsem našel pana Colinse, nového majitele, sedět v kanceláři. Byl úplně mimo a taky celej od krve.“

         „Zabil ho?“

         „Ano, pane. Ihned se taky přiznal, a podle mne se mu viditelně ulevilo.“

         „A motiv?“

         „Peníze, ale ta smrt byla omyl.“

         Na ta slova vyndal konstábl z velké kabely zarámovanou fotografii. „Tady vidíte lady Grace-Hardingovou a Jamese před lihovarem. Byla to fotka z nějaké oslavy a bývalý majitel ji měl v kanceláři viset na zdi. Nový majitel osobně lorda neznal, ale ve smlouvě se dočetl, že mu musí platit vysoký podíl ze zisku, a to doživotně. Rozhodl se lorda zabít, ale mylně se domníval, že ten muž na snímku s lady je on.“

         „A tak ho zabil.“

         „Jenže to ve skutečnosti nebylo tak snadný, jak si myslel. Je otázka, jestli se z toho vůbec ještě sebere.“

        „Děkuji vám, konstáble. Skvělá práce. Sbalte to tady a já se ještě půjdu rozloučit nahoru. Nechci odsud utéct jako cukrář, i když by mi to nebylo proti mysli.“

          „Rozumím, pane komisaři. Ti nahoře nás nepovažují za sobě rovné.“

Komisař opět vstoupil do salonu. Rázem měl dojem, že se ocitl na nějaké party. Nálada byla uvolněná. Všichni stáli uprostřed místnosti v kruhu, živě si povídali a přitom se pořád smáli.

        „Bavíte se dobře?“

       „Jako nikdy, komisaři. Tak co, už jste si vybral? Nebo si snad máme tahat slámky?“

        „Přišel jsem se jen rozloučit.“

        „Vy nás nezatknete?“

        „Je mi líto, že vám musím zkazit radost, ale pachatel byl dopaden a moje práce tady skončila.“

        V ten moment salon zamrzl. Ten tam byl hlahol a smích. Všichni ztuhli v pózách, ve kterých zrovna stáli. Jako kdyby z nich naráz vyprchal všechen život.

       „Těšilo mne a doufám, že mých služeb už nikdy nebude v tomto domě zapotřebí.“

       První se probral lord.

       „Děkuji vám, komisaři, za vaši korektnost a takt, s jakým jste vedl vyšetřovaní,“ řekl hlasem, který až mrazil. Ani náznak jakékoliv emoce. Nikdo z ostatních se ani nepohnul.

        Komisař se otočil na podpatku a vyrazil směrem k východu. Za sebou slyšel jen ticho. Dusivé tichu. Ještě jednou se ve dveřích otočil, rozhlédl se po celém tom zkamenělému panoptiku, aby nakonec dlouze pohlédl přímo na lorda. Do jeho očí. Zbytečně. Lord se nepohnul ani o píď.

        „Sire, nechcete, abych vám řekl, kdo a proč vlastně Jamese zabil?“

        „Děkuji, komisaři, ale to není nutné. Přečtu si to zítra ve svých Timesech.“